Jiří David: (Ne) reakce

Rád bych ve své reakci na různé dohady, spekulace, fabulace a chtěná přání okolo vzniku tzv. Klíčové sochy a mé osoby, (ne)reagoval:

(Ne)reagoval bych v osobní rovině, neboť si vážím kreativních jedinců a je proto, pouze v této souvislosti, zcela lhostejné, jestli mi jejich práce konvenuje, či k ní mám kritický vztah.

Reagoval bych proto, že obecná nivelizace zdejší neuvěřitelně podfinancované kultury a především vizuálního umění, je tak výrazné, že těch několik realizací ve veřejném prostoru, co se někomu občas podaří, stojí za vzájemnou podporu. Nemluvím samozřejmě o paskvilech v podobách například sochy T. Ševčenka na náměstí Kinských v Praze 5 apod. (Ne)reagoval bych, i když nepohrdám penězi, žiju za ně a jako umělec hledám míru, která se pro mne nestává již kvalitativně koruptivní od kohokoliv, soukromého sponzora, vlády, nebo různých grantů. Navíc svoboda rozhodování umělce by neměla být úměrná výši peněz.

(Ne)reagoval bych i z toho důvodu, že kariéra a uznání není synonymum.

Reagoval bych, neboť nekonvenčnost není většinou nikdy přímo úměrná jakékoliv nezávislosti a nezávislost není většinou podmínkou pro nekonvenční autentičnost.

Reagoval bych, protože jsem přesvědčen, že smysl umění se rodí ve střetu mezi vizí umělce a vizí příjemce a ne mezi apriorními soudy samotných umělců.

Reagoval bych, protože si myslím, že autentičnost v umění je rovna svědomí jednotlivých umělců a není jen hrou na svědectví.

(Ne)reagoval bych, neboť umělec je chytřejší, než vypadá, ale hloupější, než si myslí.

Takže na závěr něco od Gustava Flauberta: .... Kdo ještě dnes miluje Umění?! Nikdo.(To je mé hluboké přesvědčení.) Nejobratnější myslí již jen na sebe, jen na své úspěchy, jen na svá vydání, jen na reklamu. Kdybyste věděla, jak často jsem znechucen svými druhy! A to mluvím jen o těch nejlepších...